Dne 15. 2. 2013 v 7:45 se 40 dychtivých studentů a 6 ještě dychtivějších profesorů Gymnázia, Ostrava-Hrabůvka, sešlo na parkovišti a netrpělivě očekávalo příjezd výletního autobusu. I přes brzkou ranní hodinu na tváři většiny zúčastněných zářil úsměv. A to nejen kvůli omluvené páteční absenci, ale hlavně díky očekávání dalšího skvělého měřícího víkendu. Tentokrát se cílem našich obohacujících zážitků stal Praděd.

Když konečně dorazil autobus s nápisem na čelním skle „VEZU DĚTI LYŽOVAT“, všichni honem naskládali svá zavazadla, lyže a běžky do úložných prostorů, obsadili vybojovaná místa v autobuse a mohlo se vyrazit.

Po dvou a půl hodinách bezproblémové jízdy jsme dorazili do mezistanice – Velkých Losin. Tam nás čekala prohlídka papíren z šestnáctého století a hlavně oběd v přilehlé restauraci. Když jsme všichni s plnými žaludky nasedli do autobusu, zbývala nám ještě hodina jízdy na Ovčárnu, kde jsme přeskládali bagáž z autobusu do rolby a zahájili závěrečnou etapu naší cesty – výšlap na Praděd. Úmorná hodina pěší chůze čerstvě napadaným sněhem s cílem neznámo kde, schovaným v mlze, mnohé jak fyzicky, tak psychicky vyčerpala, a my už se tak nemohli dočkat večeře.

Ta nám sice byla ve srovnání s odpoledním gastronomickým zážitkem trochu zklamáním, ale náladu to rozhodně nikomu nezkazilo. Po večeři následovala krátká pauza věnovaná trávení a konečně seznámení s hlavní náplní víkendu. (I když by se vám prozatím mohlo zdát, že tou bylo jídlo.)

S dataloggery Vernier už byla většina z nás seznámena ze školy, či z předešlého Měření v terénu, takže nebyl problém rychle zaučit i nezasvěcené a vrhnout se na první soutěžní úkol, který by se dal nazvat „Kreslení sinusoidy poněkud netradičním způsobem“, a to vyvinout pokud možno přesný harmonický pohyb, který byl snímán sonarem a v reálném čase porovnáván s danou sinusoidou.

Kolem půl jedenácté jsme se rozutekli do svých pokojů v podzemí a postupně jsme pousínali. Další den jsme se probudili do ještě hustší mlhy, ale vidina lyžování a měření na sjezdovce byla silnější, a tak jsme už v devět hodin ráno stáli v lyžařské výbavě před vysílačem připraveni čelit i těm nejhorším podmínkám. A i když kdo je připraven, není překvapen, my jsme nakonec byli příjemně překvapeni, protože podmínky k lyžování byly více než dobré.

A tak jsme celé dopoledne lyžovali, měřili sklon sjezdovky a součinitel smykového tření mezi sněhem a skluznicí pomocí akcelerometru, sbírali vzorky sněhu z různých míst, abychom mohli porovnat jejich pH a snažili se způsobit co nejmenší újmu na zdraví jak sobě, tak ostatním lyžařům.

Když přišel čas oběda, někteří se při pohledu na kopec, který nás dělil od vysílače a který jsme museli zdolat, abychom dosáhli vytouženého jídla, málem rozhodli rezignovat, ale naštěstí je hlad a psychická podpora kamarádů donutili vyjít na vrchol. A po obědě, skoro jako by většina z nás zapomněla, jakou námahu nám dalo vyšplhat se nahoru, jsme se znovu hrnuli dolů na sjezdovku. Někteří se rozhodli věnovat odpoledne kopání děr do sněhu a měření jeho teploty v různých hloubkách.

Po čtvrté hodině šlo na všech poznat, že je odpolední program zmohl. Ať už lyžovali, nebo kopali díry. Takže krátká siesta byla na místě. O to víc jsme se těšili na borůvkové knedlíky, které nám sliboval jídelní lístek. Akční profesoři nezaháleli ani tento večer a připravili si pro nás další soutěž. Tentokrát bylo naším úkolem nakreslit co nejhezčí sinusoidu pomocí otáčení dataloggeru kolem jeho osy, které snímal akcelerometr přímo v něm zabudovaný.

Druhá noc utekla ještě rychleji než ta první a mnohé taky nepřekvapilo, když při pohledu z okna cestou na snídani neviděli nic jiného než bílou mlhu. Trošku nás to mrzelo, protože neděle byl poslední den a my si zatím vůbec neužili výhled z nejvyššího vrcholu široko daleko. Ale i tak jsme se po snídani vydali na plánovaný výlet na Švýcárnu. A ti nejstatečnější dokonce osedlali běžky!

Když jsme se v době obědu vrátili na Praděd, ve vzduchu už byla cítit odjezdová atmosféra. A na každém z nás bylo poznat, že by nejraději ještě pár dní zůstal. Bohužel jsme si ale po obědě museli rychle sbalit věci, odnést je do vestibulu a nějak dát dohromady a zpracovat naměřená data. Čekalo nás totiž závěrečné posezení v jídelně a za každou skupinku prezentování výsledků měření. A samozřejmě taky sladké odměny. Myslím, že si všichni ty sladkosti zasloužili. Podstatu Měřícího víkendu jsme naplnili dokonale. Každá skupinka zvolila jiné objekty měřícího zájmu, a dokonce se objevilo i pár velmi originálních nápadů.

Před třetí hodinou jsme definitivně opustili vysílač, naložili bagáž do rolby a vydali se pěšky na Ovčárnu. Ti nejodvážnější opět osedlali běžky, ale to se jim hořce vrátilo, protože museli dole čekat na nás nejpomalejší.

Když i ti největší opozdilci doběhli celí zpocení k autobusu, mohli jsme vyjet. Čekala nás únavná, asi dvou a půl hodinová, cesta. Po příjezdu do Ostravy jsme smutně vylezli do špinavého sídliště a neochotně se loučili. Bylo to opravdu těžké po tak skvělém víkendu se skvělými lidmi.