Ve čtvrtek 10. 4. proběhlo krajské kolo Juniorského matatonu. V Komenského sadech po zaznění startovního výstřelu vyběhlo 25 studentských a 3 kantorské štafety ukrajovat kolečko za kolečkem a bojovat se sebou i se soupeři. Na každého studenta čekaly tři okruhy, tedy přibližně 4,2 km. U kantorských štafet se okruhy skládaly, jak na to byli lidi a síly, tady se o postup do národního kola nebojovalo.
Za naše gymnázium nastoupily do boje tři štafety Běhajdy A, B, C. Rozdělení do štafet bylo na základě výsledku rozběhů v Bělském lese. A být součástí štafety Běhajdy A nebylo vůbec jednoduché. Tam se dostali jen ti nejrychlejší z nejrychlejších.
Všechny štafety se do boje pustily s vervou a soupeři nechtěly darovat ani metr. Náš tým Běhajdy A obsadil celkově 6. místo s časem 2:46:11. Tým Běhajdy B obsadil 18. a tým Běhajdy C 21. místo.
V rychlosti jsme sice nevyhráli, ale prvenství máme v množství nasazených štafet a ve věku našich běžců. Naše štafety byly nejmladší, běžecké zkušenosti tedy určitě ještě nasbírají a v příštích letech zúročí. Ze strany kantorské štafety patří všem běžcům obdiv, protože se s tratí poprali rychleji než my.
Složení štafet bylo následující:
Běhajdy A: František Herman (7A8), Filip Janošec (3A4), Kristýna Čudková (3A4), Maxmilián Ožana (5A8), Eliška Sehnalová (4B8), Matěj Lukeš (3A8), Karolína Marková (4B8), Jonáš Seidler (4A8), Max Bernat (5A8), Jan Matuška (1A4)
Běhajdy B: Hynek Strnadel (4A8), Vojtěch Koval (3A4), Daniela Hrehušová (3A4), Vít Chalupecký (5A8), Klára Pechlátová (4B8), Vojtěch Ignačík (5A8), Adéla Piňosová (8B8), Martin Kreutz (5A8), Petr Zdražil /4B8), František Menzel (4B8)
Běhajdy C: Martin Wilím (5A8), Jakub Novák (3A4), Michal Petřek (3B8), Magdaléna Štrymplová (4A8), Barbora Vidlářová (4B8), Pavel Ďulík (4A8), Gabriela Horálková (3B8), Jan Chalupecký (3B8), Vojtěch Přikryl (3B8), Tadeáš Korduliak (4A8).
A jak na tom byla naše kantorská štafeta? Tady se členové nesbírali podle časů v rozběhu, ale podle toho, kdo si umí zabandážovat koleno, čí žaludek snese brufen a kdo je schopen odhodit hole a nezapomenout v půlce trati, proč tam je! Nasbíralo se nás sedm statečných a bylo jasné, že někteří budou muset nastoupit na 6 okruhů. Ani tak to ale nestačilo, protože někteří kolegové se cítili jen na jedno kolečko. Dobrá věc se ale podařila a kantoři odkroužili na trati všech třicet okruhů.
Složení kantorské štafety: nehrající kapitán: Martin Kotek, běžci: Radek Kuldan (6 kol), Adam Forgač (3 kola), Dan Baláž (1 kolo), Zuzana Šubertová (2,5 kola), Kamila Mecová (2,5 kola), Michaela Böhmová (9 kol), hostující Robert Hegedüs (6 kol)
A tentokrát uděláme výjimku a na dojmy se nezeptáme studentů, ale kantorů.
Matin Kotek: Letos jsem měl smůlu. Opět se podařilo dát dohromady i štafetu kantorskou. Těšil jsem se, měl jsem v plánu běžet dva úseky. Ale… Všechno bylo jinak. Protivná infekce mě vyřadila ze hry. Mohl jsem jen fandit a závidět kolegům, jak se krásně „ničí" na trati. Protože běžet se studenty v závodě, který má tak krásnou atmosféru - to není každý den. A klobouk dolů před každým kolegou, který do toho šel!
A studentské štafety byly opět úžasné. Všichni běželi na hranici svých možností. Bylo to vidět. Ne každý byl "rychlý", ale každý do toho vložil maximum možného. Z mého pohledu podali lepší výkon než vítězné štafety. A tohle je cílem. Porazit výběry ze sportovních škol není lehké, ale pro mě jsou jasnými vítězi naši studenti!
Kamila Mecová: Vidíš tu bránu? Tam se běž postavit! Zuzka ti předá čip a poběžíš.
Jaký čip? Vždyť čip mají psi, aby je našli, když se ztratí. Ale kývnu na souhlas, jako že to je samozřejmost, a jdu. Běh je přece přirozený pohyb, jako děti jsme venku běhaly celý den. No jo, ale to mi nevrzaly klouby a taky jsem byla o 10 kg mladší. Proč všichni tak sprintují? Zbláznili se? To vypadá, že jim jde o vše, bojují za každou vteřinu. Ve tvářích běžců se zračí obrovské vypětí a koncentrace.
Teď už nemůžu couvnout, protože se blíží čip a předávka. Chňapnu tu věc, je to fakt jak obojek na psa. První metry jsou brnkačka, mohla bych i rychleji, ale nesmím přepálit začátek. Za mnou něco strašně funí, to musí být divočák. Nebo medvěd. Jsem si jistá, to je ten medvěd, který přišel ze Slovenska. Z Beskyd do Komeňáku je to kousek, určitě zabloudil. Nebudu se ohlížet, nesmím plýtvat energií. Stejně mě to za chvilku sežere, totiž předběhne.
Holky z kvarty na mě něco řvou, ale nerozumím. Hlavně nezastavovat, dýchat, to dám. Je to jen jedno kolečko. Hlavně aby tam byla Míša, ať mám komu předat štafetu. Musím se zbavit toho čipu. Už vidím cíl, Míša je tam, snažím se zrychlit. Běžci to tak dělají, že? Dám do toho vše, za chvíli to mám za sebou.
Pocit štěstí trvá jen chvíli, protože prý dám ještě jedno kolečko, když mi to tak šlo.
Michaela Böhmová: Míšo, potřebujeme lidi do štafety, řekl kapitán Kotek, a tak jsem šla... Pro jedno kolečko tam nepojedu, když už tam jsem, tak si chci zaběhat pořádně. Ale příště musím lépe formulovat svá přání. Všichni už jsme měli odběháno, někteří dokonce dvojnásobek toho co studenti, ale pořád ještě 8 koleček chybělo. Kapitán navrhl, že to můžeme vzdát. A tu nastoupila moje povaha, že věci se nevzdávají a že z rozběhnutého maratonu se nevystupuje. Hlava zavelela bez ohledu na stav těla, že to doběhám. Naštěstí mi pomohly Kamča se Zuzkou, které mě v okruzích střídaly, abych mohla popadnout dech. A vyšlo to. Kantorská čest zachráněna, maraton jsme doběhli.
