Přestože jsme celou zimu čekali na sníh, abychom mohli rozjet Sněhuláky pro Afriku 2014, dočkali jsme se ho paradoxně až v pátek 7. 3., kdy celá Ostrava dýchala jarní atmosférou, v zahradách kvetly sněženky, teploměr ukazoval 10 °C, nad Gymnáziem, Ostrava–Hrabůvka, se však přehnala lokální sněhová bouře a nasněžila nám tři kubíky sněhu na m². Kdo nevěří, ať tam běží, velká akce však mohla každopádně začít.

Prváci, aby nelitovali své neúčasti na lyžařském kurzu, nasadili rukavice (sice pracovní či gumové, neb příval sněhu nikdo nečekal a zimní výbavu ve škole neměl) a postavili před školou dva obrovské sněhuláky – uvítací výbor na naši akci.

A pak už šlo vše ráz naráz. V jedenáct hodin se ze všech tříd vyvalily davy studentů oděných v černých či bílých barvách s povinnou výstrojí v podobě kyblíku, cedníku či umělohmotné misky na hlavě a s mrkví v ruce. V atriu se pak tento dav sešikoval po drobných kosmetických úpravách pod příkrými povely vrchních fotografů (vrchních doslova, neb všemu veleli z prvního patra budovy) do symbolu našeho gymnázia a následovalo velké focení. Jakmile byl tento živý znak řádně zdokumentován, zorganizovali jsme chaos připomínající velký třesk. Studenti měli korzovat po atriu, abychom nafotili tyto naše improvizované sněhuláky v plné síle. Následovalo foto tajících, zmenšujících se sněhuláků. Na povel lehnout však nikdo nezareagoval, a tak posledním fotem byl hřbitov sněhuláků. Ano, zní to morbidně, nicméně každý náš student – sněhulák si připravil vlastní sněhulákovský hrobeček s epitafem, pohozenou mrkví a kyblíkem na hlavu. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš :-) Jen tu stovku zádušních svíček se nám v tom větru zapálit nepodařilo. I přes náš pyromanský neúspěch však pohřebiště vypadlo správně bezútěšně a citlivější duše by i slzu uronila.

Netřeba však truchlit, naši pohřbení sněhuláci se mezitím shromáždili v hale školy a mrtvě vůbec nevypadali. Hala byla naplněna k prasknutí, všechna místa k sezení i stání byla plně obsazena, neb se chystala velká dražba. Dražba sněhuláků vyrobených tu více, tu méně umělecky našimi kantory. A co následovalo, to si nikdo z nás nepředstavoval ani v těch nejbouřlivějších snech. Strhl se lítý boj o každého z jednadvaceti dražených sněhuláků – ať už byl papírový, pletený, šitý, malovaný, pečený, takový či makový. Vyvolávací cena 5 Kč, na jakou jsme my kantoři své výtvory ocenili, byla překračována mnohonásobně a snad ani dražby obrazů Piccasa či Klimta nevzbuzují takové pozdvižení. Tři sta korun za sněhuláka nebyla žádná výjimka, spíš průměr, třídní klany dávaly dohromady své finance a spekulovalo se víc než na Wall streetu. Zlatým hřebem dražby byl pak dort věnovaný firmou Dorty na míru Karviná, který byl vyroben opravdu přímo na míru naší akci. Nový majitel si jej odnesl za více než 700 Kč. Podtrženo, sečteno, dražbou jsme na převoz kol dětem do Afriky přispěli částkou cca 5000 Kč. Zábava, kterou jsme si při tom užili, je však v penězích nevyčíslitelná. A naši kantoři mohou klidně myslet na důchodová léta, neb dražba jim ukázala, že jejich výtvarné schopnosti je na důchod dokážou zajistit. A kdo ví, čí díla si jednou půjdeme prohlédnout do nějaké prestižní galerie?

Dražbou vše ale zdaleka nekončilo. Doprovodný program tvořila soutěž o nejchutnější a nejestetičtější dobrotu inspirovanou sněhem a sněhuláky. A ze soutěžních kousků opravdu přecházel zrak a chuťové buňky pěly ódy. Ač nejsme cukrářská škola, mladých nadějných cukrářek, které nám celou akci pěkně osladily, na našem gymnáziu není rozhodně málo. A kdo neochutnal, zaváhal.

A jak jinak zakončit celé sněhulákování než pořádnou koulovačkou? Celý černobílý dav se po dražbě přesunul do tělocvičny, kde byla rozdána munice, všichni nasadili ochranné přilby – kyblíky, misky, cedníky..., rozdělili se do dvou skupin a boj o zneškodnění nepřítele mohl začít. A kdo byl tím nepřítelem? Co by chudáci kantoři pro své milované studenty neudělali, takže jsme se obětovali, udělali ze sebe terč a nastoupili do nerovné bitvy. Tak snadno jsme se ale nedali. Vyzbrojili jsme se přilbami všeho druhu, ochrannými štíty symbolizujícími náš předmět, takže mapy, pravítka, Pravidla českého pravopisu, slovníky nám zde doslova chránily holý život. Neuchránily ho sice nadlouho, neb munice v podobě papírových koulí lítala ze všech stran a studenti nás vůbec nešetřili. Nejdéle za svou mapou odolával p.p. Slouka. I ten byl ale nakonec davem udolán a slavná bitva skončila rychleji než neslavná bitva na Bílé hoře. A touto bitvou skončilo i naše velké sněhulákování, které jsme si nesmírně užili, všichni se pobavili, a navíc jsme částkou téměř 6000 Kč přispěli k celorepublikovému projektu Sněhuláci pro Afriku, jehož je naše škola organizátorem.

Co dodat? Snad jen to, že přestože po dražbě, bitvě, hřbitově už není na naší škole ani památky, sněhuláci před gymnáziem stále ještě stojí a každý, kdo jde kolem, zírá, kde se uprostřed jara, když sníh není nikde v dohlednu ani nedohlednu, před naší školou tito nefalšovaní sněhuláci objevili. Naše škola je prostě plná zázraků a skvělých lidí, kteří si tyto zázraky umějí vytvořit.