Profese

• ilustrátorka působící v Praze

Studium

• Gymnázium, Ostrava-Hrabůvka, 2001 - 2009
• třídní učitel: Vojtěch Vlček
• Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a výtvarná výchova

Kdybyste měla někomu představit svou práci, jak byste ji popsala?

Nejsnazší způsob, jak přiblížit široké veřejnosti moji profesi, je pojmenovat ji jednoduše „ilustrátorka”. V mém podání je však tato vysněná profese mnohem obsáhlejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Ilustruji knihy, ručně i digitálně, tvořím loga, maluji akrylem na plátno a v současné době se zabývám také módním návrhářstvím. Jsem lektorkou kaligrafie, influencerkou i správcem svého e-shopu, a to od tvorby produktů až po expedici objednávek. Mám ráda pestrost.

Kdy jste se poprvé začala zajímat o kreslení? Mělo na vaši tvorbu gymnázium nějaký dopad?

Ráda říkám, že jsem se s tužkou v ruce už narodila. Kreslit a psát jsem začala velmi brzy, bylo mi to tak nějak „předurčeno”. Učitelé by mohli určitě vyprávět, jak jsem si kreslila třeba i v matematice, ale měla jsem z většiny z nich pocit, že mě do určité míry „nechávají žít si vlastním životem”, a jsem za to velmi vděčná. Dobrá studentka jsem sice nebyla, ale pod trojkou z písemky se sem tam objevila i pochvala za hezký obrázek, kterým jsem své učitele často těšila, aby měli radost alespoň z něj, když už jsem je svým výkonem příliš nepotěšila.

Velmi mě určitě ovlivnila paní profesorka Musialová, kterou jsem sice měla na výtvarnou výchovu jen krátce, ale pamatuji si, že jsem byla na pár jejích výstavách a velmi mě oslovil jak její vizuální styl, tak skutečnost, že se nevěnuje jen jediné profesi. Pamatuji si, jak jsem si přála být jako ona, svět umění mě přitahoval odmalička.

Byl na gymnáziu někdo, kdo vás ve tvorbě podporoval, např. profesor nebo spolužák?

Velmi podporující byl pan profesor Vlček. Měl pochopení pro naše individuální potřeby a myslím, že i díky němu jsem si vypěstovala velmi kladný vztah k literatuře, kterou jsem později šla studovat a dodnes z ní čerpám. Většina profesorů mi ve snaze pomoci se zlepšením známky zadávala vypracovat projekt, což mě nejen bavilo, ale troufám si říct, že se mi dařilo tento úkol pozvednout o úroveň výš. Spolužáci mi ve velkém nosili své památníčky a mám podezření, že mě (poměrně ve velkém) zvali na narozeninové oslavy právě proto, že si přáli ode mě dostat obrázek. Spolužačka z nižšího ročníku mě v předposledním ročníku studia (pravděpodobně na základě odhalení mého talentu) přivedla do ateliéru, kde jsem získala velmi cenné základní stavební kameny, na kterých stavím dodnes. Paní profesorka Horáková mi otevřela oči. Nikdy nezapomenu na její slova, že když něco chci, tak musím makat. Já se toho chytla a už jsem nepřestala.

Jak vzpomínáte na studentský život?

Byla to ta nejbezstarostnější léta vůbec a vzpomínám na ně moc ráda. Měli jsme skvělou třídu plnou zajímavých osobností, které dodnes ráda vídám. Dokonce velké množství z nás skončilo v Praze, tak se vídáme i tady.

Vracíte se někdy do Ostravy? Vzpomínáte na ni kladně?

Samozřejmě, do Ostravy jezdím několikrát do roka, mám tam celou rodinu a dělám si tak pravidelně „volno” od práce, jinak si neodpočinu. Je to pro mě vždy taková malá dovolená. Ostrava je pro mě srdcovka, to město má neuvěřitelné charisma. A tím, že jsem vyrostla v industriálu, k němu automaticky tíhnu. Třeba můj ateliér je taková malá industriální špeluňka se špetkou podobného charisma.

Co děláte, když nemáte chuť tvořit nebo vám chybí inspirace?

Abych byla upřímná, tak se mi moc nestává, že mi chybí inspirace. Nápady mám pořád, a spíš je nezvládám všechny realizovat. Realizace některých projektů mi trvá i roky. Spíš cítím potřebu „provětrat se”, miluji kulturu a cestování, což se v uplynulém roce „smrsklo” na procházky a online přenosy z divadel. Také jsem začala více odpočívat četbou, ráda s dcerou běhám podél Berounky a děláme si pikniky v trávě.

Pokud vás něco napadne, pustíte se do toho hned, nebo si nápad zapíšete a promyslíte?

Já jsem taková vichřice. Mám pocit, že co neudělám hned, neudělám nikdy. Pořád mám ale spoustu nápadů, na jejichž realizaci momentálně nemám kapacitu, a tak nezbývá, než si je poznačit. A ono na ně třeba někdy přijde čas.

Co považujete za váš zatím největší úspěch? Ať už v profesním, či osobním životě.

Za svůj dosavadní největší úspěch považuji to, že se mi daří živit se tím, co mě skutečně naplňuje, a zároveň tím, co vím, že mohu dělat napořád. Pokud bych pak měla vybrat nějaké konkrétní úspěchy, jsou to ilustrace do knih Šárky Vojáčkové, Barunky Gorecké (Máma peče doma), Tamary Klusové nebo holek Ehrenbergerových a jejich maminky Evy. Jsem velmi vděčná za to, že mohu být umělecká designérka ekologické značky Be Nice, díky které si mohu plnit svůj další sen - mít papírenské zboží se svými designy.  Mimo své profesní úspěchy jsem v osobním životě nesmírně pyšná na naši téměř čtyřletou dceru, která často tvoří se mnou a užívá si i dny, které se mnou musí trávit v ateliéru. Je toho všeho součástí už od miminka.

Máte nějaké projekty, které byste (v nejbližší době) chtěla zrealizovat?

Momentálně jsem se s kolegyní a zároveň majitelkou mého ateliéru vrhla na kolekci halenek, kterou šijeme z látek vyrobených v Česku. Já jsem na halenky přispěla návrhem motivu, který jsme na ně nechaly vyšít, a starám se o celkovou komunikaci a vizuální koncept projektu. Kolekci v nejbližších dnech vypustíme a v následujících několika týdnech začneme pracovat na letní kolekci z českého lnu. Na lněné oděvy mám v plánu malovat přímo, podobně jako na plátno, tak už se na to moc těším.