Celou tu dobu, co výšlap pro Ondrášek na Lysou organizuji, žasnu nad tím, kolik našich studentů, jejich rodičů, přátel, absolventů, kolegů v den svého volna, a ještě k tomu na kopec přijde podpořit tuto charitativní akci.

A letos jsem si myslela, že má euforie skončí. Od rána lilo jako z konve, po stezkách na Lysou se valily proudy vody. Psa by nevyhnal! Už jen tahat na Lysou v tomhle počasí mé neteře, které mi s akcí každoročně pomáhají, bylo skoro na sociálku. ALE! Od devíti hodin začali přicházet první odvážlivci a postupně jich přibývalo. Nakonec jsem se musela nevěřícně podívat z okna a zkontrolovat, zda tam nesvítí slunce. Nesvítilo! Stále lilo! Ale studentů, rodičů, absolventů, kolegů přišlo tolik jako v příznivější roky. Jednotlivci, skupinky, celé rodiny...

Pamětní listy se vypisovaly jako o závod, perníčky pro sladší den dodávaly energii, suché ponožky z Ondrášku přišly taky vhod. Všichni promočení skrz naskrz, ale s úsměvem a dobrou náladou. Kasička se plnila a ani ve 12 hodin na focení u hladicího bodu jsem nebyla sama. Za mě zázrak! Jsem nesmírně vděčná za naši školu, za studenty, které tady máme, za jejich rodiče, za své kolegy, za absolventy, kteří se vracejí. Ti všichni z akce odkázané kvůli počasí k propadu udělali nezapomenutelný den plný smíchu, energie, pomoci. Není samozřejmostí, aby v den svého volna studenti dobrovolně šli někam, kde vědí, že narazí na své kantory, ještě k tomu do kopce, ještě aby tam přispěli nějakou částkou, a ještě v totální průtrži mračen. Na našem gymnáziu to tak ale prostě funguje. Moc vám všem za to děkuji!