První rok jsme netušili, co ode Dne poezie máme očekávat a co je v našich silách připravit. Báli jsme se. Letos už tuto akci pořádáme pátým rokem, a nezměnilo se nic. Strach máme vždycky. Generální zkouška bývá hektická, nefunguje to a ono, někdo zapomene text, někdo třeba i zapomene přijít na scénu, nezhasne se, kdy se zhasnout má, spadne, co spadnout nemá, a s mikrofonem zacházet neumí skoro nikdo. Ale pak to přijde. Mávnutí kouzelného proutku.

Sál se začne plnit lidmi, rozdávají se dárečky tematicky sladěné se Dnem poezie, letos krabičky od zápalek, nádherně zdobené s citáty uvnitř, účinkující se oblékají do kostýmů, moderátorky ladí nástup a pak... Sál ztichne, a světe, div se, vše funguje, jak má. Jedno číslo střídá druhé, moderátorky Jana Matoušková a Aneta Koudelová vše spojují s vtipem a elegancí do jednoho celku, i když celou dobu v pyžamu a županu, diváci se výborně baví a účinkující jsou za to odměňováni dlouhým potleskem. Ne nadarmo je dnes 11. 11. - ty čtyři jedničky odpovídají i výkonům našich studentů. Prostě excelentní. A pak už jen dozní poslední tóny, padne poslední slovo a my, kdo jsme se na vystoupení se studenty podíleli, můžeme s úlevou zavřít oči. Ačkoli tématem letošního ročníku byl pravý opak: Otevřete oči. Povedlo se. Holt máme na gymnáziu neskutečně nadané studenty, kteří jdou do Dne poezie s chutí a vědí, že na prknech, která znamenají svět, je třeba vydat ze sebe to nejlepší.

Děkuji všem svým kolegům češtinářům, kteří se na vystoupeních podíleli, divákům za skvělou atmosféru a pochvalné ohlasy, a hlavně těm našim hercům, zpěvákům, recitátorům za výkony hodné Nohavicovy Heligonky. Tak zase příští podzim. Neb Den poezie už k těm našim podzimním dnům tak nějak patří. Už se těším, jak se zase budeme bát, že to tentokrát nevyjde...