Den poezie – celorepubliková akce, do níž se již třetím rokem zapojuje i naše gymnázium. Vymyslet pestrá vystoupení na jednotné téma – letos jím byl citát ze slavné básně Johna Donna Žádný člověk není ostrov – oslovit studenty, vytvořit básně, písně, divadelní představení, vše nacvičit a následně předvést veřejnosti. Letos se nám dostalo té cti předvést svůj program v Nohavicově Heligonce. Výzva to byla veliká, ostudu jsme si trhnout nechtěli, a tak se psalo, rýmovalo, co nám síly stačily. Navíc vstupenky zmizely skoro dříve, než se objevily a na spoustu zájemců se ani nedostalo. Další důvod předvést to nejlepší, co v nás je.

A pak to přišlo. Poslední odpolední zkouška přímo na pódiu Heligonky, boj s mikrofony, dráty, příchody na scénu, rekvizitami i s vlastní nervozitou. Když ale odbila pátá hodina, sál byl naplněn do posledního místečka a kapitán našeho pomyslného letadla oznámil, že právě vzlétáme směr ostrov zvaný Člověk, všechny nedostatky jako by mávnutím kouzelného proutku zmizely a jedna povedená scénka střídala druhou. A nebylo toho málo.

Průvodkyně naším pořadem, letušky Ivona Szturcová a Leona Sabolová, dělaly vše pro to, aby v letadle panoval klid a dobrá nálada, staraly se o bezpečnost a pohodlí letu.

K tomu přispěly samozřejmě také jednotlivá vystoupení. Vše odstartovala píseň kapely Kryštof, následovala procítěná recitace dialogu Lišky s Malým princem o tom, zda je dobré být sám, nebo je veselejší někoho si ochočit. O střetu básníků z ostrova poezie s těmi prokletými, na ostrov nevpuštěnými, a lidmi nespokojenými se svým údělem nám odehrál hru ve verších dramatický kroužek.

O tom, že k našim akcím nezavírají dveře ani naši absolventi, svědčí recitace Katky Špundové, která ač již úspěšně odmaturovala, na naše kulturní vystoupení se ráda vrací. A protože jsme Ostraváci, nemohla chybět ani píseň ostravského písničkáře Mendoše, která nás zavedla do Muzikantského nebe. A z Muzikantského nebe do ostrého souboje dvou sourozenců, naštěstí jen virtuálního. I o tom totiž dokážou napsat krásný příběh naši studenti.

A přestože říct o někom, že je jako stín, nezní moc pozitivně, v případě našeho stínového divadla to neplatilo. Sondou do studentského života i života na Madeiře se bavili se všichni v sále.

Pestrobarevnými kostýmy pak stíny vystřídaly naše dvě letušky, které zpestřily let dynamickou pantomimou. A atmosféra a nálady se rychle střídaly. Do smutečního tónu nás dostaly Charlieho vzpomínky z knihy Ten, kdo stojí v koutě. Tak jako poezie má tisíc tváří, měl totiž tisíc tváří i náš večer.

Přispělo k tomu mimo jiné i pásmo básní a písní na téma Ostrov v podání studentů kvarty. A nic nemohlo být víc překvapivé než pozvat na poetický večer Nádražní hajzlbábu, i ta zde však sehrála nepostradatelnou roli a se svým úkolem se poprala znamenitě. Sál se opět bavil. A do rozjásaného davu je nejlepší vpustit tóny trubky a dát si nějaké to blues, nejlépe na počest V. Majakovského.

A protože závěr nesmí být hořký, dali jsme si karamelku. Vlastně Karamelku, neb se jednalo o závěrečnou píseň našeho večera.

Letušky nás sice nedopravily na ostrov jménem Člověk, neb žádný člověk není ostrov, ale byly nám celým večerem příjemnými průvodkyněmi a nejeden divák jistě vyslyšel jejich výzvu k neuzavírání se do sebe ani před poezií a být spolu s dalšími lidmi velkou pevninou.

Poděkování za toto vše pak patří všem účinkujícím, kterých bylo tolik, že jejich jména by ztrojnásobila rozsah tohoto článku. Najdete je ale všechny na fotkách z akce buď zde, nebo na fb školy. A pak také členům předmětové komise českého jazyka, kteří se studenty vystoupení připravili, Jarkovi Nohavicovi, který nám tuhle možnost dal, a všem divákům za atmosféru a nadšení ze všech vystoupení. Děkujeme a těšíme se na další ročník Dne poezie.